Poslední tečka za Rukopisy – Miloš Urban

Jak jsem psala před pár dny v jednom ze starších Knihoměsíců, začala jsem v říjnu studovat navazující magisterské studium. V této recenzi bych vám chtěla představit knihu, jež mi pomohla splnit hned dva předměty, a to současnou českou literaturu a novější české dějiny od roku 1792 do roku 1848. Asi si ťukáte na čelo, jak je to možné, ale vězte, že tomu tak je. Kniha, již vám chci v této recenzi představit, je debutem dnes známého autora úspěšných románů. Kniha naplňuje přesně to, co autor dle všeho zamýšlel. Jak o autorovi, tak o titulu se více dočtete níže.

 

„Miloš Urban (1967) je autorem románů Poslední tečka za Rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Paměti poslance parlamentu a Stín katedrály. Píše též povídky (mj. Smrtečka, Běloruska, Štědrá noc baronky z Erbannu) a divadelní hry (Trochu lásky, Nože a růže). Jeho prózy bylypřeloženy do řady jazyků (např. ruštiny, holandštiny, němčiny, španělštiny, srbochorvatštiny). Nakladatelství Argo v brzké době chystá jeho šestý román, Santiniho jazyk.“ (pozn. aut. recenze: Poslední informace byla aktuální v roce 2005, kdy byl vydán výtisk, jenž měla autorka recenze k dispozici.)

 

 

 

Román Poslední tečka za Rukopisy je debutem dnes již známého autora Miloše Urbana. Jak je uvedeno výše v anotaci knihy, poprvé svou knihu vydal pod pseudonymem Josef Urban. Poprvé kniha vyšla v roce 1998. Dále se titul dočkal ještě dvou vydání, a to v letech 2005 a 2017. Ve všech třech případech se o vydání postaralo nakladatelství Argo. Titul je k dostání jak ve fyzické, tak i v elektronické podobě. Pokud vás recenze zaujme, můžete si publikaci zakoupit na stránkách e-shopu nakladatelství. Jste-li příznivci elektronických knih, můžete si titul pořídit na stránkách e-shopu Palmknihy.

 

Kniha Poslední tečka za Rukopisy v sobě ukrývá poměrně zajímavý příběh, jenž vypráví o milenecko-spiklenecké dvojici akademiků, a to konkrétně Josefa Urbana a Marie Horákové. Tito dva se rozhodnou zasáhnout do literární historie tím, že chtějí přijít na kloub záhadě kolem dvou literárních památek nejstarší české literatury. O napětí se starají postavy, jež se snaží badatelům házet klacky pod nohy a znemožnit jim tak odhalení tajemství Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Jak jsem již uvedla výše, dvojice hlavních hrdinů je milenecko-spiklenecká, kdy stránka lásky je spíše upozaděna a převažuje stránka spiklenecká. Na co všechno tito dva „detektivové“ přijdou? Dokáží rozluštit záhadu? Toť otázka, na kterou vám odpoví právě tento román.

 

Při interpretaci čtenáře nejspíše zaujme vypravěč, jenž je dvojího typu. První se nachází přímo v centru dění a druhý nahlíží bádání zpovzdálí. Důvod je prostý. Do role hlavního vypravěče je pasován právě Josef Urban a my můžeme zpříma sledovat, jak se svou kolegyní odhalují tajemství. Druhý vypravěč se pátrání přímo neúčastní, ale hlavní protagonisté s ním hodně pracují, protože je historický a je zachycen v dopisech. Převážná část románu je vyprávěna v subjektivní ich-formě. Dálo by se říci, že to je i jedním z důvodů, proč má čtenář pocit, jako by byl součástí příběhu.

 

Kniha je rozčleněna do 11 kapitol. Dalo by se říci, že trošku netradičně začíná shrnutím, jež bychom v žádném případě u románu neočekávali. Důvod je však prostý. Autor se snaží navodit atmosféru literatury faktu. Nebo jak dále sám píše nové literatury faktu, tzv. nolitfaku. Aby byla tato atmosféra navozena, bylo důležité čtenáře nejprve seznámit s osobami, jež mají prsty v tom, že byly dvě staročeské památky objeveny. Nebo jimi byly dokonce vytvořeny? Toť otázka, kterou se snažili již mnozí odborníci v druhé polovině 19. století a následně i ve 20. století zodpovědět. Když se čtenář do příběhu začte, zjistí, že je vyprávěn z několika různých úhlů pohledů. Jeden patří hlavním protagonistům a další potom historickým pramenům, jejichž pisateli je více osob. Jednotlivé části se prolínají a vzájemně na sebe plynule navazují a doplňují se jako pomyslné dílky puzzle. Coby epilog je použito faksimile úvodu k habilitační práci POSLEDNÍ TEČKA ZA RUKOPISY, v němž autor shrnuje všechny výstupy bádání svých hlavních postav.

 

Na knihu jsem tentokrát narazila náhodou v naší městské knihovně. Hledala jsem totiž všechny dostupné publikace, jež se zabývají problematikou Rukopisů. Abych pravdu řekla, tak v okamžiku, kdy jsem titul vytáhla z přihrádky, překvapila mě obálka. Na ní si totiž čtenář může povšimnout na přední straně tří žen, z nichž se jedna až přízračně podobá Boženě Němcové, ale co má tato velikánka české prózy 19. století s domnělými falzifikáty společného? Když svazek otočíme, tak na zadní straně obálky můžeme vidět další dvě krásně oděné dámy. Obě vyobrazení nám dají nahlédnout do krásných pokojů a do běžného života jejich doby. Anotaci jsem si přečetla až doma a v tu chvíli jsem měla o to větší potřebu knihu co nejdříve přečíst.

 

Jak jsem již psala výše, román je z velké části sestaven jako literatura faktu. Tento dojem je ale poměrně často narušován odbočkami do běžných životů hlavních protagonistů. Text v beletristické části přetéká emocemi, dojmy, city, ale i akcí. Proti tomu stojí historizující část, kam protagonisté nezasahují, tudíž tato část je pomalejší a postavena na faktografii. Z této historizující složky nás často vytrhne promluva autorského subjektu, který se čtenáře snaží vytrhnout z osidel historických pramenů. Dokonce se v textu několikrát objevuje tvrzení, že čtenář může přeskočit některé kapitoly, pokud jej zajímá rozuzlení celého případu. Obě pasáže jsou k sobě kontrastní a vytvářejí tak zajímavý celek, kde je těžké odlišit, co je opravdu literaturou faktu a co se zrodilo ve fantazii Miloše Urbana. Příběh zahrnuje 204 stran děje, na které pak navazuje 25 neočíslovaných stran již zmíněného závěrečného faksimile.

 

Po tematické stránce si můžeme v titulu povšimnout nejen badatelské činnosti, ale také sociální problematiky. V některých pasážích se setkáváme s tematizací intrik, protože je nutné badatelskou činnost nějak rozjet a bez nich by to nebylo možné. Dále je tematizován vztah mezi Čechy a Němci v průběhu 19. století, či historie jako taková. Troufnu si tvrdit, že tento román má potenciál si získat čtenáře mezi milovníky české literatury a historie. Zároveň si myslím, že je jeho děj dosud nedoceněný, a to i přesto, že pochází z pera dnes velice úspěšného autora a že zpracovává tematiku, která by každého uvědomělého a vzdělaného Čecha měla zajímat. Co když Josef Urban se svou kolegyní Marií Horákovou přišli na skutečnosti, které nám dosud byly skryty?

 

Jak jsem již zmínila výše, děj je sepsán v subjektivní ich-formě, povětšinou v přítomném čase. Působí to tedy velmi realisticky a čtenář má zároveň pocit, jako by byl součástí děje. Vše je poměrně snadno a rychle uvěřitelné. Vyprávění je přímočaré, oproštěné od přebytečných zákrut. Toto tvrzení je částečně narušeno zejména přechodem od fikce k faktografii a zase zpět. Kapitoly jsou různě dlouhé, ale vůbec to nevadí, protože se text dobře čte.

 

Autor při vyprávění použil vyprávěcí, popisný, ale i úvahový a naučný slohový postup. Při charakteristikách postav ani prostředí nejde nijak do hloubky, protože to není potřeba. Stejně tak není nutné hluboké prociťování situací. Hloubka je dána až historickým pramenům, a to zejména proto, aby čtenář pochopil a dobře se nacítil na danou dobu.

 

Ač má svazek celkem 229 stran, publikace se dá přečíst poměrně rychle. Důvodem je to, že je svazek formátu mezi A6 a A5. Písmena jsou poměrně velká a patková. K tomu přidáme čtivý a živý styl autorovy tvorby. Zdatný čtenář tedy knihu zhltne za pár hodin. Po jazykové stránce bylo dílo zpracováno poměrně dobře.

 

Celkově hodnotím román Poslední tečka za Rukopisy poměrně pozitivně. Kniha mě zaujala pro svou tematiku a zajímavou anotaci. Bylo to pro mě poměrně velké překvapení. Ač jsem autora již dříve znala a některé jeho příběhy četla. Tato kniha úplně unikla mé pozornosti, a to i přesto, že se jedná o autorův debut. Téma Rukopisů mi imponovalo již od chvíle, kdy jsem se o nich poprvé doslechla, a proto mě potěšilo, že existují literární díla, která téma zpracovávají. Ještě než jsem se pustila do četby, překvapila mě obálka, kterou bych u podobného titulu vůbec nečekala. Spíše bych očekávala vyobrazení dvou hlavních lidí, kteří jsou pod objevením, nebo možná falzifikátem podepsáni. Nicméně je nutné říci, že vyobrazení notně souvisí s obsahem titulu. Kniha jako celek je logicky a dobře strukturována. Každá kapitola má svůj název, který odkazuje k tomu, o co v epizodě půjde, proto se čtenář při četbě poměrně dobře orientuje a nehrozí mu, že by se v ději ztratil. Při čtení tohoto příběhu si odpočinete, ale zároveň získáte úplně jiný pohled na věc, jíž se týká.

 

Titul mohu vřele doporučit všem milovníkům nové literatury faktu, ale i sociálních a historických románů.