stůžek knížek dorovná
Vážení čtenáři,
dnešní Knihoměsíc představuje knihy, které jsem přečetla v měsíci září 2019. Jak můžete vidět, v tomto měsíci jsem toho moc nepřečetla, avšak oba tituly mě hluboce zasáhly. I tentokrát Knihoměsíc obsahuje jen mnou interpretované tituly.
(Pokračování textu…)Vážení čtenáři,
dnešní Knihoměsíc představuje knihy, které jsem přečetla v měsíci srpnu 2019. Jak můžete vidět, v tomto měsíci jsem toho přečetla docela hodně. I tentokrát Knihoměsíc obsahuje jen mnou interpretované tituly.
(Pokračování textu…)Vážení čtenáři,
dnešní Knihoměsíc představuje knihy, které jsem přečetla v měsíci květnu 2019. Jak můžete vidět, v tomto měsíci jsem toho moc nepřečetla, avšak oba tituly mě hluboce zasáhly. I tentokrát Knihoměsíc obsahuje jen mnou interpretované tituly.
(Pokračování textu…)Vážení čtenáři,
dnešní Knihoměsíc opět představuje knihy, které jsem přečetla v měsíci dubnu 2019, a audioknihy, jež jsem v tomto měsíci slyšela. Jak můžete vidět, v tomto měsíci jsem toho moc nepřečetla, avšak oba tituly mě hluboce zasáhly. I tentokrát Knihoměsíc obsahuje jen mnou interpretované tituly.
Vážení čtenáři,
pravděpodobně víte, že Knihoměsíc je mou pravidelnou rubrikou. Nikdo z vás ale pravděpodobně nezná její historii. V roce 2019 na začátku jsme si s kamarádkou Terkou (na Instagramu @reziengli) daly předsevzetí, že spojíme síly a jednou za měsíc vydáme společně souhrnný článek o tom, co jsme v daném měsíci přečetly a slyšely. Co čert nechtěl, obě jsme si vesele četly a poslouchaly, zapisovaly poznatky, jež následně skončily hluboko v šuplíku. S ohledem na to, že Terka již tvoří jen na svůj Instagram, kde se pravidelně dělí se svými čtenáři o své postřehy a dojmy z knih, jsem se rozhodla šuplík vysunout a to, co v něm skončilo, poslat do světa. Některé články budou obsahovat jen díla, jež jsem slyšela či četla sama, v jiných článcích budou zahrnuty i seznamy od Terky. Tak pojďme na to.
Seskvipedaliofobie, známá také pod ještě složitějším názvem hipopotomonstroseskvipedaliofobie, je poměrně kuriózní fobie. Označuje iracionální strach z příliš dlouhých slov, což je poněkud paradoxní vzhledem k tomu, že samotný název této fobie patří mezi ta nejdelší slova vůbec. Pro lidi trpící touto fobií může být stresující nejen číst či slyšet dlouhá slova, ale dokonce si na ně jen vzpomenout.
Název „seskvipedaliofobie“ pochází z latinského „sesquipedalian“, což znamená „jeden a půl stopy dlouhý“ a často se užívalo pro popis dlouhých slov. Přípona „-fobie“ pak označuje strach či úzkost. Zajímavější je však druhý, delší název této fobie – hipopotomonstroseskvipedaliofobie. Ačkoli může evokovat něco spojeného s hrochy či monstry, jedná se spíše o nadnesené rozšíření původního termínu.
Lidé trpící seskvipedaliofobií mohou pociťovat úzkost, paniku nebo dokonce fyzické projevy stresu při konfrontaci s dlouhými slovy. V některých případech se jedná o součást širších úzkostných poruch nebo logofobie, což je obecný strach ze slov. Tito lidé se mohou snažit vyhýbat odborným textům, literatuře nebo situacím, kde by mohli být vystaveni složitějším termínům.
Pro srovnání, jedno z nejdelších slov v českém jazyce je „nejneobhospodařovávatelnějšími“, které má 30 písmen. Přesto je stále o tři písmena kratší než název této fobie. V angličtině drží rekord například slovo „pneumonoultramicroscopicsilicovolcanoconiosis“, což je plicní onemocnění způsobené inhalací jemného křemenného prachu.
Pokud jsi narazil/a na tento termín v literatuře, možná to bylo v knize Návod na vraždu pro hodné holky od Holly Jackson. Tento odborný název je zmíněn hned v první kapitole a může čtenáře pobavit svou absurditou. Fobie z dlouhých slov je často využívána jako zajímavost či vtipný paradox i v jiných knihách nebo filmech.
Zdroj: Knižní kalendář Knihy Dobrovský
Vážení čtenáři, měsíc březen je za námi a já vám přináším souhrn všeho, co jsem v tomto měsíci přečetla a slyšela. Snažím se vám zprostředkovat všechny recenze, a to včetně těch, které vycházejí mimo stránky Iwíkovy knihovny. Ke všem recenzím vám vložím odkazy, abyste si mohli o mnou přečtených knihách zjistit více.
Četli jste, nebo jste slyšeli některý z titulů? Jaký je váš názor? Budu ráda za každý příspěvek a případná doporučení, co bych si mohla přečíst příště.
Evžen Oněgin od Alexandra Sergejeviče Puškina patří mezi zásadní díla ruské literatury 19. století. Autor zde brilantně zpracovává postavu tzv. „zbytečného člověka“ – typického hrdiny ruského romantismu, který se nedokáže začlenit do společnosti, proplouvá životem bez cíle a nakonec zůstává sám, zahořklý a zklamaný. Puškin nabízí čtenáři příběh plný nenaplněných očekávání, vnitřních rozporů a marně hledaného smyslu života. Téma promarněných příležitostí a emocionální neukotvenosti se tak stává jádrem celé knihy.
Román ve verších o znuděném mladíkovi z vyšší společnosti se řadí k základním dílům světové literatury. Evžen Oněgin, přesycený společenským životem v Petrohradě, odjíždí na venkov, kde zdědil po svém strýci statek. Společnost mu dělá jeho věrný přítel, básník Lenský, ale splín Oněgina neopouští ani zde. Díky Lenskému se seznámí s Taťánou a ta je Oněginem okouzlena natolik, že se mu ze své lásky zoufale vyzná v dopise. Oněgin jí však neodpoví a její city odmítá… Poté, co v souboji svého přítele Lenského zabije, vydá se na bezcílnou cestu po světě, ale nenalézá ve svém životě smysl. Když si nakonec uvědomí svou chybu a vrátí se do Petrohradu, už je pro něho a Taťánu pozdě… Puškinovo vrcholné dílo je příběhem plným emocí a zvratů. Jeho hrdina bývá označován za tzv. „zbytečného člověka“ a Puškin v tomto románu, napsaném originální formou (tzv. puškinovským veršem), mistrovsky zobrazuje zmarnění lidského života.
Kromě hledání identity a životního směřování autor klade důraz i na citový život hlavních postav. Ústřední milostná linie mezi Oněginem a Taťánou zůstává nenaplněná, čímž Puškin podtrhuje tragiku jejich osobních rozhodnutí i společenských omezení. V díle se setkáváme s výraznými kontrasty – mezi městem a venkovem, mezi racionalitou a vášní, mezi společenskými konvencemi a touhou po svobodě. Tyto protiklady nejen dokreslují atmosféru příběhu, ale zároveň rozšiřují jeho výpovědní hodnotu o hlubší filosofické roviny.
Zkušený čtenář si v textu všimne i vlivu dalších romantických autorů, například Percyho Bysshe Shelleyho, jehož ideály a obraznost se do Puškinova díla nenápadně vkrádají. Evžen Oněgin je psán formou veršovaného románu, což přidává knize na jedinečnosti a poezii samotné. Jazyk je bohatý, hravý a zároveň hluboký – přesně takový, jaký se hodí k velkým tématům, jimiž se kniha zabývá. Díky tomu je čtení nejen estetickým zážitkem, ale i výzvou k zamyšlení.
Alexandr Sergejevič Puškin je považován za zakladatele moderní ruské literatury. Jeho tvorba ovlivnila celé generace spisovatelů a jeho vliv je patrný dodnes. V Evženu Oněginovi mistrně spojuje romantický patos s jemnou ironií, což svědčí o jeho mimořádném literárním talentu a schopnosti vystihnout dobu i psychologii postav. Puškin dokázal vytvořit dílo, které je zároveň výpovědí o konkrétním historickém období i nadčasovou sondou do lidské duše.
Evžen Oněgin je bezesporu čtivým a výjimečným dílem, které stojí za pozornost nejen milovníků poezie, ale i čtenářů, kteří hledají hlubší porozumění lidské povaze. Vřele doporučuji čtenářům sáhnout po překladu Josefa Hory, jenž skvěle vystihuje rytmus i tón originálu. Kniha osloví každého, kdo má zájem o ruskou literaturu, romantismus a poetickou reflexi života. Jde o dílo, ke kterému se lze opakovaně vracet a vždy v něm najít něco nového. Já už ho četla potřetí a vždy jsem v díle objevila něco nového.
| Vydáno: | 1958, SNKLHU – Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění |
| Originální název: | Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833 |
| Překlad: | Josef Hora |
| Počet stran: | 347 |
| Jazyk vydání: | český |
| Ilustrace/foto: | Karel Vodák |
| Forma: | klasická kniha |
| Vazba knihy: | pevná/vázaná |
| Náklad: | 10 000 ks |
Kniha Trapné povídky Karla Čapka představuje soubor osmi krátkých příběhů, které se zaměřují na téma trapnosti v nejrůznějších podobách. Čapek mistrně rozvíjí momenty lidské nepatřičnosti, rozpaků a situací, kdy se člověk ocitá v mezních nebo společensky nepříjemných okolnostech. Každá povídka zachycuje jiný aspekt této trapnosti – někdy se jedná o vnitřní boj postavy, jindy o konflikt s okolím, a často také o kombinaci obojího. Právě tato rozmanitost činí sbírku mimořádně zajímavou a čtenářsky atraktivní.
Soubor Trapné povídky se skládá z osmi povídkových próz (Otcové,Tři, Helena, Na zámku, Peníze, Surovec, Košile, Uražený, Tribunál) autora Karla Čapka. Dílo bylo poprvé vydáno v roce 1921. Všechny povídky pojí opět filozofické zamyšlení nad dvojí tváří člověka a smutnění nad lidským osudem.
Jedním z největších kladů Čapkovy tvorby je bezesporu jeho jazyk. Autorova schopnost vyprávět poutavě, s lehkostí a elegancí, přispívá k tomu, že se čtenář do textu rychle ponoří a zcela mu propadne. I přesto, že se jedná o klasickou literaturu, texty nepůsobí zastarale. Naopak – Čapkův styl je nadčasový, s jemným humorem a hlubokým pochopením pro lidskou psychologii. Každá věta je pečlivě vystavěná, každé slovo má své místo, a jako celek působí sbírka velmi kultivovaně.
Emoce napříč stránkamiTrapné povídky nejsou jednotvárné – naopak, každá z nich v čtenáři vyvolá jiný druh emocí. Některé příběhy přinášejí úsměv na tváři a pobavení, jiné zasáhnou svou melancholií či tragikou. Čapek dokáže vybudovat situace, které se zdají být banální, ale skrývá se v nich hlubší smysl, často odrážející společenské nebo osobní dilema. Někdy zůstane čtenář v úžasu nad tím, jak absurdní, ale zároveň lidské, mohou být pohnutky postav.
Karel Čapek patří mezi nejvýznamnější osobnosti české literatury 20. století, a Trapné povídky jsou dalším důkazem jeho výjimečného vypravěčského talentu. Jeho tvorba je prosycená humanismem, empatií a zájmem o morální rozměr lidského konání. Čapek neodsuzuje, ale s pochopením sleduje své postavy, jakkoli nedokonalé či komické mohou být. I v těch nejnemožnějších situacích zůstává věrný svému lidskému pohledu, což z jeho děl činí trvalou hodnotu.
Trapné povídky jsou čtivým a hodnotným dílem, které potěší nejen milovníky české klasiky, ale i každého, kdo hledá literaturu s hloubkou, jemným humorem a citlivým pohledem na lidskou přirozenost. Čapek zde znovu ukazuje, že i v trapnosti se může skrývat krása, pochopení a někdy i krutá pravda o nás samých. Sbírku lze jednoznačně doporučit všem, kteří si chtějí dopřát kvalitní literární zážitek.
| Vydáno: | 1926, Aventinum |
| 1. vydání originálu: | 1920 |
| Počet stran: | 102 |
| Jazyk vydání: | český |
| Forma: | klasická kniha |
| Vazba knihy: | pevná/vázaná s přebalem |
Báseň Vězeň chillonský od George Gordona Byrona je silným a poutavým dílem, které dokonale vystihuje podstatu romantické literatury. Už od prvních veršů čtenáře pohltí temná atmosféra, melancholie a hluboké prožívání utrpení hlavního hrdiny – vězně uvězněného v chladné kobce. Báseň je příběhem bolesti, samoty a neochvějné vnitřní svobody, která zůstává člověku i tehdy, když ztratí svobodu fyzickou.
Monolog Francoise Bounivarda – ženevského vlastence z 16. století.
– poéma, Byron se inspiroval ve Švýcarsku, kde navštívil hrad Chillon. Zde byli vězněni političtí odpůrci. Velice působivá báseň. Bratři zmírající za své názory a přesvědčení ve vězení. Jsou nepoddajní a nekají se, stojí si za svými činy. Postupně všichni umírají. Tato poema inspirovala K. H. Máchu.
V textu lze nalézt mnoho motivů, které později zpracovávali i další autoři romantismu, včetně Karla Hynka Máchy. Prvky jako osamělost, odpor k útlaku, hluboký vztah k přírodě i důraz na city a osobní svobodu jsou ve Vězni chillonském velmi silně přítomné. V tomto ohledu je báseň nejen estetickým zážitkem, ale i cenným materiálem pro srovnání s českou romantickou tvorbou.
Skutečný příběh jako literární inspiraceZajímavostí je, že Byron se při psaní básně inspiroval skutečným příběhem, který zaslechl během svého pobytu u Ženevského jezera. Ve své době bylo obvyklé, že autoři čerpali z lidových vyprávění či historických událostí – a Byron tuto inspiraci přetavil v silné básnické dílo. Čtenářům doporučuji začíst se i do předmluvy, kde se dozví více o pozadí vzniku básně.
Byron nebyl jen básníkem, ale i živoucím symbolem romantického hnutí. Jeho život byl plný dramatických zvratů, cestování a kontroverzí – a právě tato životní zkušenost se promítá i do jeho tvorby. Byl mistrem obrazného jazyka, silných emocí a výpovědí o lidské svobodě, bolesti a vzpouře. Vězeň chillonský je skvělým příkladem jeho umění spojit osobní prožitek s širším společenským apelem.
Vězeň chillonský je dílem, které by nemělo uniknout žádnému milovníkovi poezie a klasické literatury. Nejenže nabízí hluboký čtenářský zážitek, ale zároveň slouží jako klíč k pochopení romantismu jako literárního směru. Báseň je dostupná online na stránkách digitalniknihovna.cz a za pozornost stojí zejména vydání z roku 1900 v překladu Aloise Wiesnera. Doporučuji si na ni udělat čas a ponořit se do jejích veršů bez spěchu – její síla přetrvává dodnes.
| Vydáno: | 1922, J. Otto – Ottovo nakladatelství |
| Originální název: | The prisoner of Chillon, 1816 |
| Překlad: | Antonín Klášterský |
| Počet stran: | 31 |
| Jazyk vydání: | český |
| Edice: | Sborník světové poesie (J. Otto, A. Wiesner, ČGU, ČAVU) (70.) |
| Forma: | klasická kniha |
| Vazba knihy: | měkká/brožovaná |