Dnes je to poprvé po roce, kdy jsme s mou spřízněnou duší Darinkou z webu daramegan.cz rozjely projekt DIČ (Darča a Ivča čtou), co vám konečně zprostředkuji první recenzi knihy. Bude se jednat o titul, jenž byl vylosován na měsíc květen 2021, konkrétně jde o Šikmý kostel. Domluvily jsme se, že s ohledem na to, že Darča již první díl četla, přečte ona druhý díl a mě to alespoň dovede k přečtení obou dílů. Povedlo se a já mohu s klidným svědomím říci, že vůbec koupě obou titulů nelituji.

První díl jsem si užila a jeho tematická náplň si mě získala. Autorka totiž umě s pomocí vyprávění rodáků z Karviné a okolí a historických pramenů dokázala utvořit věrohodnou kroniku jedné rodiny. První díl Šikmého kostela vás zavede do období druhé poloviny 19. století, kde děj začíná a končí rokem 1921, tedy v meziválečné době. Válka v této oblasti hodně ovlivnila životy lidí, ale rozhodně ne tolik, jako tomu bylo po jejím konci, kdy se mezi sebou začalo dohadovat Polsko a Československo o území Těšínska, což je v knize také krásně vyobrazeno. V následujících řádcích recenze se dozvíte mnohem více o tom, co na mě při interpretaci díla zapůsobilo a do jaké míry. Čtěte dále a dozvíte se více.

Něco málo o autorce (zdroj: cbdb.cz):

Karin Lednická je karvinskou rodačkou, vyrůstala v Havířově a v současnosti žije v Ostravě, a proto má k místům, v nichž se odehrává děj Šikmého kostela, velmi blízko. Při studiích se chtěla věnovat knihovnictví a žurnalistice, avšak to se nepodařilo. Pracovala na různých pracovních pozicích, příkladem mohou být Benzina, Tesla Havířov či Moravské chemické závody Ostrava. Na počátku 90. let se jí splnil sen, jelikož se dostala ke své vysněné profesi. Svou kariéru začala v regionálních periodikách, pracovala coby zprávařka v jednom z prvních soukromých rádií a věnovala se také kulturní publicistice. Roky 1993 a 1994 se pro ní nesly v barvách zahraničních studií. Vydala se do anglického Londýna, kde se zabývala studiem angličtiny a anglické historie. Po návratu z Anglie se zabývala po dobu dvou let překladem beletrie, následně dvacet let vydávala knihy a v současnosti se věnuje své vlastní literární tvorbě. Debutovala prvním dílem trilogie Šikmý kostel, v současnosti už je vydán i druhý díl, jemuž se budu věnovat v příští recenzi v projektu DIČ.

Oficiální anotace (zdroj:cbdb.cz):

„Románová kronika ztraceného města. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké  vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny. Kniha začíná  obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat. Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne. Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románové tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstavalo skryto ve třinácté komnatě české historie.“

Základní informace o knize:

Románová kronika s názvem Šikmý kostel byla vydána v roce 2020 v nakladatelství Bílá vrána. Jedná se o první díl trilogie o zaniklé osadě. Titul je k dostání jak ve fyzické, tak i v elektronické podobě. Pokud vás recenze zaujme, můžete si publikaci zakoupit buď na stránkách e-shopu nakladatelství, nebo na portálu Palmknihy.

Recenze knihy:

Kniha Šikmý kostel je zajímavým příběhem, vyprávějícím o osudu hned několika lidí, jejichž životy se prolínají a vzájemně se ovlivňují. Jak již anotace říká, hlavní postavou je Barbora, jež je matkou tří dětí, po onom neštěstí se jí narodí ještě dítě čtvrté, o něž se musí se srdcem zatíženým smutkem a zároveň i myšlenkou, jak to s ní a třemi dívkami, jež jí zbyly, bude dále. Její nejlepší přítelkyní je Julka, s níž se seznámila během dlouhé cesty pro sůl, již podnikla Barbora s dětmi už v poměrně pokročilém stadiu těhotenství. Julka jí pomůže přenést se přes všechny potíže a jsou si tudíž velmi blízké. Obě jsou ale na úplně jiné sociální úrovni. Kontrastem k těmto dvěma ženám je Ludwik, jenž je o generaci mladší a ukazuje na to, jak se žilo některým dětem v 19. století. Ač postavy prožívají mnoho zlých okamžiků, dokáží se z pomyslného dna sebrat a žit dál. Situace je zocelují a otupují hroty bolesti a zármutku. Zachyceny jsou ale i okamžiky radosti.

Při četbě se mi líbilo, že autorka nechodila kolem horké kaše a rovnou svého čtenáře vrhne do víru dění. Vyprávění tedy není uvedeno žádnou předmluvou, nicméně na konci se můžete těšit na autorčin doslov, v němž vysvětluje, proč kniha vznikla a jakým způsobem na ní pracovala. Zaujalo mě, že autorka pracovala s konkrétními vzpomínkami lidí, které vyslechla a některé události na základě nich zachytila i pro další generace. Dochází zde i k vysvětlení některých časových nesrovnalostí. Osudy jejích postav jsou tedy načerpány z reálných událostí, čehož je třeba si vážit a šířit je dále.

Než jsem se pustila do četby, pročetla jsem si anotaci, jež byla sice poměrně rozsáhlá, ale na druhou stranu z knihy nevyzrazovala nic důležitého. Slova o titulu si mě získala hned na první dobrou. Kromě toho mě ale zaujala i krásně a poměrně jednoduše zpracovaná obálka, o niž se postaralo duo autorek, a to Rajka Marišinská a Kateřina Coufalová. Obálka knihy působí epicky. Vyobrazen je na ní šikmý kostel, střecha domu a v horním pravém rohu dvě těžební věže, jež také částečně odvolávají k použité tematice.

Příběh je sestaven logicky a chronologicky do čtyř dílů. První je věnován vyprávění o životě Barbory a je rozčleněna do dvou kapitol. Druhý patří Ludwikovi a první z kapitol jako jediná má název Sen, ostatní jsou číslovány podle datací let, kdy se děj aktuálně odehrává. Třetí pojednává o Julce a stejně jako v případě Barbory je dělena do dvou epizod. Poslední čtvrtý díl je věnován Barce, dceři Barbory. Tato část obsahuje osm kapitol. Jak jsem již napsala výše, vše je uzavřeno doslovem a poděkováním autorky. Tato románová kronika má potenciál si získat své čtenáře průřezově, protože si ji užijí jak milovníci historické literatury, tak příznivci romantických či tragických příběhů. To vše se totiž v textu ukrývá.

Text knihy je sepsán v objektivní er-formě v minulém čase. Při interpretaci je čtenář plně vtažen do děje a často mu bude běhat mráz po zádech nebo ho chvilkami budou lechtat křídla motýlů v břiše. Jsou tu ale i takové okamžiky, kdy vám nastalá situace vžene slzy do očí. Příběh, jenž pro nás nachystala Karin Lednická, působí velmi realisticky. S ohledem na to, že jednotlivé postavy jsou prokresleny do nejmenších detailů, máte pocit, jako byste byli jejich přáteli a stáli jim po boku ve chvílích nejtěžších, ale i těch radostných. Proč se zmiňuji v této pasáži recenze o postavách? Je to z toho důvodu, že text rozdělují na čtyři části, ale i přesto je děj přímočarý a neobsahuje téměř žádné dějové odbočky. Občas se stává, že autorka příběh na moment přeruší a posune jej o kousek dále. Toto poznáme na základě faktu, že je vynechaný jeden řádek textu.

Co se týká tematiky a námětu, můžeme dát několik styčných bodů, a to dětství a dospívání v oblasti zatížené průmyslem a těžbou uhlí, těžkosti spojené s výbuchy v dolech, smrt a život, těžký život matky samoživitelky, touha po lepším životě ve velkém městě a takto bych mohla jmenovat dále, což mi však nepřísluší, protože by se již mohlo jednat o spoilery. Vyprávění chvilkami působí pesimisticky a melancholicky. Autorka v něm prolíná hned několik slohových postupů, a to vyprávěcí, popisný a místy i úvahový. To hodně přispívá nejen na věrohodnosti, ale i procítěnosti, což čtenář zajisté pocítí, protože se jej naplno dotknou veškeré emoce, jež prožívají hrdinové knihy – smutek, strach, hrůzu, zamilovanost, radost a spoustu dalších.

Publikace obsahuje krásných 400 stran. Text je psán ale velmi čtivým způsobem, a proto jej zhltnete za pár večerů. Autorčin styl je živý a chytne vás za srdce. Po jazykové stránce mě zaujalo, že je použito v některých pasážích polského jazyka, ale objevit můžeme i slezský dialekt. Ke čtivosti příběhu hodně přispívá použité písmo, jež je poměrně velké a patkové, proto se dobře čte, vede oči po řádcích a nebolí z něj oči. S ohledem na pravopis a stylistiku musím konstatovat, že kniha byla zpracována výborně a téměř bezchybně.

Celkově knihu Šikmý kostel hodnotím velmi pozitivně. Důvodem je zejména použitá tematika, jež mě zaujala hned v první chvíli. Líbilo se mi, že je titul dobře strukturován. Nejenže je rozdělen do čtyř částí, avšak ty jsou ještě dále členěny do dalších kapitol, jež jsou uvedeny datací, aby si čtenář snadněji zasadil to, co se postavám děje, do historického kontextu. Kvituji, že ač se jedná o román, jenž je závislý na konkrétním příběhu, tak je na pozadí zachycena historie oblasti, jež v tuto chvíli již bohužel neexistuje. Autorka tedy pracovala se vzpomínkami pamětníků a s archiváliemi. Je to tedy příběh, jenž má velkou hodnotu a přesah, protože může následujícím generacím zprostředkovat to, co hodně zasáhlo v minulosti do života Slezanů. Musím podotknout, že toto je jeden z dalších titulů, jenž má vyhrazené svoje neodmyslitelné místo v naší domácí knihovně. Získal si mě pro svou čtivost, plynulost vyprávění a poutavý příběh. Románová kronika si ode mě vysloužila krásných 100 % hodnocení.

Publikaci mohu vřele doporučit všem milovníkům historických a sociálních románů, tematiku dobývání uhlí, první světové války a boje Polska a Československa o slezská území.

Bibliografické údaje: