29. 12. 2020
V současnosti vychází spousta titulů v rámci prózy, avšak poezie je poněkud upozaděna. Naštěstí ale stále existují tvůrci, kteří si oblíbili formu vázanou rytmem, metrem, verši a rýmy. Jedním takovým je český básník Pavel Sebastian Huška, jehož sbírku Zrcadlo Věčnosti bych vám ráda představila prostřednictvím této recenze. Pokud máte rádi básnickou tvorbu, věřím, že budete mít z této sbírky radost a že splní veškeré vaše požadavky a očekávání. S autorem jsem se seznámila již před pár lety prostřednictvím jeho sbírek Vlny a V pekle, jež jsem recenzovala pro potřeby projektu Čteme české autory. Nicméně Zrcadlo Věčnosti je chronologicky autorovou prvotinou, a to i přes fakt, že vyšlo společně s Karmatikonem, jenž vám představím v některé z dalších recenzí, až v loňském roce. Autor do své sbírky zakomponoval mnoho smutku a melancholie, které jsou zakomponované do veršů prostřednictvím poměrně snadno interpretovatelných metafor. Máte se tedy na co těšit.
